Foto: Česká televize

Jako každý rok Česká televize připravila tři vánoční pohádky, letos speciálně i jednu pro neslyšící. Na Štědrý večer vybrala premiérovou pohádku Pravý rytíř z pera Petra Hudského, autora seriálu Labyrint nebo loňské pohádky Korunní princ. Režie se ujal Martin Dolenský.

Vtipný Vaculík a jinak nic

Pohádka se odehrává v blíže nepojmenovaném království, kde se rytíř Teodor (Lukáš Vaculík) snaží, aby se jeho syn Vincent (Jan Komínek) stal udatným rytířem po vzoru svého otce. Sama skutečnost nabízí sice pár vtipných dialogů a situací k pousmání, ale je to tak jediná snesitelná věc na celé pohádce. On sám se totiž spíše zajímá o čtení a malování, což se otci ani v nejmenším nelíbí.

Princ ze současnosti nezapadl

Jan Komínek je sice zkušený herec, který má za sebou desítky seriálů, ale role prince na něj vyloženě nesedí. S jeho vlasy si maskérky moc nevyhrály, jelikož nevypadají vůbec dobově. Stejně tak jeho výrazy sedí spíše na současného pubeťáka, než na prince ze 17. století. Nedá se říct, že roli špatně zahrál, ale s jistotou se dá říct, že mu role nebyla souzena.

Triky nejsou všechno

V poslední době si nejen Česká televize oblíbila různé spojeniny a trikové změny na sídlech králů, pak tedy hrady vypadají děsivě a divně. Možná si tvůrci myslí, že diváka neuspokojí třeba Loket, jako to bylo v této pohádce, ale na obzvláštnění k němu přidají dvě věže, které do konceptu budovy vůbec nezapadají. Když čtveřice rytířů prochází Spálenou zemí, kterou zčásti tvořily uhelné doly, v hodně záběrech se objevují i trikově vytvořené skály, které taky nevypadají skutečně, ba až banálně. Jediná snesitelná věc z tohoto soudku byl hrad černokněžníka, který vypadal alespoň trošku reálně.

Postsynchrony by se měly zakázat!

Česká televize má bohužel v lásce víc nepovedených věcí. Patří mezi ně i postsynchrony herců, to znamená to, že herci "předabují" sami sebe postsynchronně, tedy až ve studiu. Zvuková postprodukce se v některých pohádkách i vydaří, u Pravého rytíře je to ale naopak. Někdy přepálené hlasy, někdy zas špatně nasazené do situací, takže je pak divákovi jasné, že původní zvuk nebyl tak dobý, aby mohl být použitý. Dá se laicky říct, že: "Kde jsou postsynchrony, tam je špatný zvukař".

Snad bude líp!

Ani plejádě dobrých herců se nepodařilo tento počin sehrát tak, aby to bylo snesitelné. Ještě je šance, že další dvě preimérově pohádky Slíbená princezna a Zázračný nos se vydaří. Je ale jasné, že Česká televize druhou jmenovanou předabuje, jelikož se většina natáčela se slovenskými dialogy.

CELKOVÉ HODNOCENÍ: 25%